Evropský soud pro lidská práva odmítl jako nepřijatelnou stížnost Brodilová a ostatní proti České republice, která se týkala policejního zásahu v roce 2015, v jehož důsledku byli stěžovatelé nuceně vystěhováni z budovy bývalého statku Cibulka v Praze. Jde o jednu z vůbec prvních kauz, kde se ESLP zaobíral sociálním fenoménem tzv. squattingu. Čtyři stěžovatelé tvrdili, že obývali usedlost Cibulka od roku 2012 na základě „dohody o spolupráci“ s vlastníkem. Podle ní mohli v budově pobývat a provozovat kulturní aktivity výměnou za její základní údržbu. Policejní zásah byl reakcí na trestní oznámení vlastníka nemovitosti, dle něhož stěžovatelé odmítali usedlost vyklidit, poté co jim uvedenou smlouvu vypověděl.
Stěžovatelé oponovali, že objekt byl fakticky jejich domovem. Dle stěžovatelů se státní zastupitelství i Ústavní soud zaměřily na otázku nezákonnosti jejich počínání, aniž by dostatečně zohlednily, že usedlost sloužila jako jejich obydlí. V oblasti bydlení platí, že pokud se osoba odmítá po skončení smluvního vztahu vystěhovat, je třeba podat občanskoprávní žalobu na vyklizení nemovité věci. V rámci takového řízení by se mohli stěžovatelé bránit. O tyto procesní záruky je však připravil policejní zásah, který následoval pouhých 11 hodin po podání trestního oznámení.
Měl Izrael právo udeřit na Írán?Anketa
Před ESLP stěžovatelé namítali, že došlo k porušení jejich práva na respektování obydlí podle článku 8 Úmluvy. K vyklizení nemovitosti mělo dojít v rámci výkonu rozhodnutí civilních soudů, nikoli na základě trestního oznámení se zapojením policie. Dále namítali porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy. Vnitrostátní orgány se podle nich zabývaly případem pouze formálně. Posouzení věci státním zastupitelstvím ani Ústavním soudem nemohlo nahradit přezkum oprávněnosti vyklizení nemovitosti nezávislými soudy v občanském soudním řízení.
Podle ESLP stěžovatelé neprokázali „dostatečnou a trvalou vazbu“ k nemovitosti, aby ji bylo možné považovat za jejich domov. Ztotožnil se s tvrzením české vlády, zastoupené kanceláří vládního zmocněnce, že stěžovatelé nedoložili, že by budovu jako domov skutečně užívali. Kromě toho, že byla v havarijním stavu, postrádal objekt i základní vybavení pro bydlení (voda, elektřina, vytápění a kanalizace), šlo tak o prostory k obývání jednak nezpůsobilé, jednak neurčené. ESLP zohlednil obsah smlouvy o spolupráci, která výslovně vylučovala, že by šlo o nájemní vztah opravňující k bydlení. Stěžovatelé navíc netvrdili, že by po vyklizení objektu neměli, kam jít.
ESLP odmítl i námitku stěžovatelů na poli článku 6 Úmluvy. Rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která stěžovatelé napadali, se netýkala trestního obvinění. Jelikož žádný vnitrostátní orgán nepotvrdil názor stěžovatelů, že byli oprávněni užívat usedlost jako faktičtí nájemci, nesvědčilo jim ani žádné právo uznané vnitrostátním právem. Článek 6 Úmluvy tudíž nebylo možné aplikovat v trestní ani v občanskoprávní větvi.
ESLP proto rozhodl, že stížnost stěžovatelů je neslučitelná s články 6 a 8 Úmluvy ratione materiae, a prohlásil ji za nepřijatelnou.
Rozhodnutí výboru naleznete v originálním anglickém znění ZDE. Anotace bude v dohledné době k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních lidskoprávních orgánů ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
